V roce 1950 patřila mezi stále hosty Harry’s Baru v italských Benátkách také hraběnka Amalia Nani Mocenigo. Jednou přišla s prosbou, zda by mohla dostat syrové maso, protože jí lékař doporučil, aby nejedla nic vařeného, pečeného ani smaženého. Nechtěla však klasických „tatarský biftek“ z mletého masa. Guissepe Cipriani, majitel, kuchař a barman Harry’s Baru, rozložil tenké plátky hovězího na talíř, ochutil a pocákal je jemnou majonézovo-bešamelovou omáčkou. Hráběnce to moc chutnalo a přístí den to chtěl znovu. I někteří další hosté byli zvědaví a dali si totéž. Cipriani uvažoval o tom, že dá nový pokrm na jídelní lístek. Jídlo však nemělo název. Když se díval na svůj výtvor, připomněly mu ty cákance obrazy malíře Kandinského. Ale nazvat jídlo Kandinsky? To by nešlo. Náhodou měl zrovna v té době v Benátkách soubornou výstavu Carpaccio, téměř zapomenutý malíř, typický svými dvě oblíbenými barvami: cihlovou červení a bělobou „slonová kost“. Panu Ciprianimu se zdálo, že jeho vývor na talíři barevně připomíná Carpacciovy obrazy. A tak nazval jídlo po onom malíři. Ještě dva roky před vznikem carpaccia vytvořili v Hary’s baru i slavný koktejl Bellini, který pojmenoval podle dalšího italského malíře.